Jugoška 2018 - den 2: Graz

Kde jsme si polehali, tam jsme se našli - na mole u Hirzman Stausee. Budíček i rozcvička skokem do mokré, studené hloubky. Ranní kávička, ranní losováníčko (Cože - to mám jet zase v Karadžičovi uprostřed? Jakto?) a opětovné naloďování do našich korábů silnic. Krišot rozhodně nesešlápnul spojku bez rychlosti a neopřel Alhambru o svodidlo. Ne ne. Nic takovýho.

Co dneska? Graz, neboli Štýrský hradec. Nejdřív jsme půl hodiny jezdili jednosměrkama a hledali místo, kam tu naši karavanu zaparkovat, což jsme nakonec vyřešili u místního Lídlu. Natka se chopila deštníku a jala se průvodcovat. My jsme si poslušně hráli na tůristy a prohlíželi si město i jeho podzemí.

Né, že by to město nebylo úžasné a krásné, ale celkem brzy jsme z něj jeli zase pryč. Nějak nám nesedlo.

Takže zase na cestě, zase na silnici a zase osmdesátkovej popík.

A tak ten den nějak uplynul a protekl mezi prsty a najednou jsme zase hledali místo na kempování.

A tak jsme si našli nepoužívaný lom poblíž obce s poetickým názvem Kazaze. Nebylo to tak parádní jako den předtím na molu, protože na koupačku se muselo jít kus pěšky. Dalo se jít cestou dlouhou (cca. pět minut chůze) a cestou krátkou (cca. patnáct minut šplhání do nehorázného kopce a klouzání z brutálního svahu s dojezdem do vody). Nemusím říkat, kudy se ubíraly kroky většiny.

Za zmínku stojí ještě dvě zajímavosti. V Karadžičovi se přes den rozjela společná, hlasitá četba na pokračování. Titul můžeme jedině doporučit, protože jsme knížku při různých přejezdech společně přečetli skoro celou, výborně jsme se u toho bavili a všichni jsme získali nového společného hrdinu Josefa. Poslední aristokratka.

Druhou zajímavostí je Ježkův průjem. He he.