Jugoška 2018 - den 4: Vrchol

02.08.2018

Den čtvrtý byl vrcholem celé expedice. Sice ne posledním, ale rozhodně největším. Vylezli jsme na nehorázně vysokej kopec. Vzhledem k tomu, že jsme neměli ferratové vybavení konstatujeme, že všechny ty stupačky a lana rozhodně nebyla ferrata. A nejlepší bylo, že jsme ještě tentýž den zvládli adrenalinové skoky do adrenalinově ledové vody a sbalili jsme (Natka sbalila) partu Slovinských skautů, ke kterým jsme se nasáčkovali na tábor a ovládli jejich večerní kulturní program. Bylo to dobrý.

Takže - ráno jsme se probudili podle plánu, tedy brzy. Do hor se má nastupovat brzy. Sbalili jsme si, již nacvičenými pohyby naházeli věci do našich úsporných vozů a s těmito jsme na třinácti kilometrech jízdy nastoupali bezmála tisíc výškových metrů (serpetiny takový, že si člověk svítil do vlastních zrcátek).

Vojta se opětně jmenoval Horským vůdcem a protože již jednou v minulosti nám Horského vůdce dělal, učili jsme se pro jistotu od Karolíny otčenáše, sepisovali závěti a dohadovali se, jestli modlitby v takovýhle vejšce budou slyšet líp, protože je to blíž nebi anebo hůř, protože je tam řídkej vzduch, leč konsenzu jsme se nedobrali. To předchozí Vojtovo horské vůdcování se vlastně nikdy nestalo, protože marné Tatry se nikdy nestaly. Je ovšem pravdou, že na to, že se nestaly, si je všichni až příliš dobře pamatujeme.

Začali jsme nabírat výšku, spřátelili se se stádem ovcí, kvůli čemu jsme pak k dalšímu výstupu museli přemlouvat Kačku, neboť ta prohlašovala, že do hor chtěla jet jenom kvůli ovcím a že ovce už viděla a na ten kopec ona už lízt nepotřebuje, což poté prohlašovala přibližně každých sto výškových metrů.

Původní plán jít krásnou ferratovou cestou obtížnosti D musel být opuštěn, neboť se všichni vymluvili na to, že nemají ferratové jištění.

Stoupali jsme v nesčetných zatáčkách a pořád čekali. Kdy přijde ta větrná a dešťová smršť? Byli jsme totiž už dost vysoko a ono bylo pořád hezky. Naše horské zkušenosti z Tater (které se nestaly) totiž pravily, že pršet začne hnedle deset minut po startu a foukat, že začne hnedle co jsou všichni jaksepatří promočení. Ale ono bylo pořád hezky. A tak jsme pomalu, dup za dupem dupali vzhůru a brzdili nás jen slabí jedinci.

Slabým jedincem se krom Kulíška, u kterého jsme to čekali neboť to avizoval již od Budějovic (Kulíšek promine) stala i Natálie (také promine), která nasadila výraz "fyzicky to nezvládám, trpím, jsem unavená, všechny vás nenávidím a nechoďte ksakru tak rychle". Všichni ostatní tak nějak šli, někdo rychle, někdo pomalu a všichni si říkali, že proti Tatrám (které se nestaly) je tohle teda zatím čajíček a že je to celkem fajn výlet. A tak když Natka dolezla na výškovou kótu dva tisíce metrů a oznámila, že takový Hardcore ještě v životě nezažila, všichni v zájmu zachování vlastního života mlčeli.

Natálie se strhaným výrazem odmítla nabídku k návratu do základního tábora a sveřepě pokračovala vzhůru. 500 height meters to go. Sotva začaly první žebříky, stupačky a jistící lana, změnila se Natka z trosky v bestii. Její absolutní únava byla vystřídána panickým strachem, který se projevil trojnásobným zrychlením tempa stoupání a opakováním mantry, to dám, dolu se nekoukám, to dám, dolů se nekouká fak teď jsem málem slítla, ne, ne, to dám, dolů se nekoukám. A tak se celá naše patnáctičlenná karavana dál sunula směrem vzhůru a snažila se Natce stačit tempem.

Minuli jsme okno pod Prisojnikem (use google), z úbočí jsme vystoupali na samotný hřeben a útočily na vrchol. 200 meters to go.

Horský vůdce Vojta neviditelně znervózněl a pořád hleděl kamsi do dáli, až pak - sto metrů pod samotnou špičkou střechy našeho světa s vážnou tváří prohlásil: "Dál dnes nepůjdeme, zde je náš vrchol." a ukázal doprava na černočerné bouřkové mraky, ve kterých se blýskalo jak v Mordoru nad Minas Morgul. Ty mraky sice nebylo lze přehlédnout. Většina z nás ale nekoukala po mracích, ale spíš pod nohy, ve snaze nepadnout ani do propasti nalevo, ani do prázdnoty napravo. A tak je ta většina dosud přehlížela. Bez jakýchkoliv protestů jsme se shromáždili k pořízení vrcholové fotografie a s uznalým mručením, jímž jsme děkovali za Vojtovi za obezřetné horské vedení, která nám dává naději, že nás ten blížící se vodní sloupec nezastihne na samotném vrcholku hor, jsme počali sestup.

Sestup byl náročný, mnohorychlostní a pomalý. Zjistili jsme při něm, že polovina našich zásob je zkažená, nebo plesnivá. Zavládl hlad. Když se všechny oči zaměřily na Kulíška, tento se zcela prozíravě a velmi pomalu zvedl, opatrně odcouval a na svou obranu uchopil do jedné ruky nůž a do druhé ruky kámen. Hledět hladově na Natálii nemělo význam, protože ta byla ve svém stavu nebezpečná i beze zbraní, ostatní byli schopni běhu. A tak jsme šli dolu hladoví.

Pršet začalo. Na středoevropské poměry pršelo vydatně, ale proti Tatrám (které se nestaly) to dohromady nic nebylo. A navíc - než jsme došli zpět do základního tábora, udělalo se vyloženě krásně. A tak jsme ani ne v půl třetí odpoledne leželi na sluníčku u horské chalupy a občerstvovali se jak komu peněženka, místní zákony a obsluha dovolovaly.

Natálii se postupně přestaly klepat nohy a v jejím srdci zavládla hrdost na předvedený výkon. Tím okamžikem přestala být nebezpečná a tak jsme i my mohli přispěchat s gratulacemi, neboť taková míra sebezapření, sebepřekonání a celkového hrdinství se zkrátka jen tak nevidí! Frajer dne byl jasný.

Když řeknu, nikoho z nás netrápilo, že jsme vrcholové foto dělali sto metrů pod vrcholem, nebude to v tomto případě knižní obrat. Víme, že jsme vrchol dobyli. A basta. A tak jsme do našich vozů nasedali s hrdostí a s radostí.

Když Vojta - tentokrát již zpět v roli řidiče vedoucího vozidla - zahnul oproti očekávání podle jakési cedule u říčky Korytnica, blaho dostoupilo vrcholu, neboť tím mimoděk objevil geniální flek na koupání v nádherné horské říčce, která se prodírá úzkými štěrbinami mezi skalami a pak se rozlévá kolem kamenité plážičky. To místo, spolu se stále krásným letním počasím, bylo perfektní odměnou za předvedené výkony. A tak jsme se cachtali v ledové (!) vodě, trumfovali se navzájem ve výši provedených skoků a nikam nespěchali. Vždyť dnes už máme splněno!

Podle tohoto popisu se zdá, jako bychom tam byli sami. A to my zase ne. Lidu tam bylo sdostatek. A tak, když jsme se hotovili k odjezdu, přišla Natka hrdě oznámit, že se skamarádila s nějakými Slovinskými skauty, kteří tady kousek mají tábor a že tam můžem jednu noc strávit, což byla v celku paráda, protože kde my bychom tady vprostřed národního parku hledali nenápadné místečko pro patnáct lidí a tři auta?

Jak se později ukázalo, ono to nebylo ještě tak úplně domluvené, protože mlaďoši teprve volali svým šéfům a šéfové z toho podle všeho nebyli úplně nadšení, ale ve finále se vše podařilo a naše karavana na noc zaparkovala v srdci Triglavského národního parku u místních skautů.

Tábor byl vlastně sympaticky podobný těm našem, třeba že měl zázemí pevné budovy, zbytek nám byl velmi blízký. No a když se ukázalo, že večer má místní oddíl na programu talentovou soutěž, nahodili jsme naše 90's fit outy a začali nacvičovat novou sestavu na UájEmSíEj, abychom jaksepatří reprezentovali.

Jak jsem již předeslal. Den čtvrtý, to byl vrchol expedice.