Jugoška 2018 - den 1: odjezd

Den jedna. Fakt jsme sešli u klubovny. Opravdu všichni přišli a opravdu všichni byli ochotni do jednoho z přistavených vozů nastoupit a nechat se s ním odvézt až tam daleko za obzor a za hranice.

Všichni přišli včas. I Kvíčala přišla včas, což šokovalo všechny a nejvíc asi tak samotnou Kvíčalu. Tak se stalo, že jsme dojeli pro rakev, dojeli pro třetí řadu sedaček do Alhambry, do tří kubických metrů uložných prostor jsme naložili pět kubických metrů věcí a v deset hodin jsme si to už svištěli směrem Jugoška.

Donekonečna jsme se navzájem ujišťovali - ono se to fakt děje. Děje se to. A ono fakt. Dělo se to.

Poprvé přišel ke slovu Vojtův luxusní losovací systém. Máme tři auta, tři stálá řidičská místa a dvanáct míst pasažérských. A jak asi spravedlivě rozdělit, kdo se bude pohodlně vyvalovat na přední sedačce bavoráku a kdo se bude mačkat na zadních sedadlech Alhambry? Losem. Jakpak také jinak. A tak se losovalo - nejen auto, ale konkrétní místo.

I když fotky nevypadají ani zdaleka tak fešně jako fotky z naší loňské cesty na tábor, tak to byl zase větší level. V autě jel nejtvrdší osmdesátkovej popík, nikdo nespal. Všichni mluvili, všichni křičeli. Ježek měl zakázáno sahat na vysílačku, nicméně trvalo asi dvanáct minut, nežli se mu jedna dostala do ruky a pak trvalo několik hodin, než jsme mu jí z ruky opětně vyrvali.

Stálo by za to také představit naše tři vozy, které nás měly celé ty dva tisíce kilometrů bezpečně vozit.

• Vojtův bavorák, ten červený. Pro účely radiové komunikace a pro účely losování se pro něj používal volací znak Havel.
  
• Boxerův bavorák, ten černý. Volací znak Vexlák.
  
• A Krišotova půjčená Alhambra. Ta jediná. Volací znak byl Karadžič. S ohledem na potenciální potíže s domorodci jsme však od pozdějšího okamžiku překročení hranic se Slovinskem (tedy ve Slovinsku a posléze i v Chorvatsku) jsme tento volací znak pro jistotu nahradili jiným, potenciálně méně výbušným a tak se Karadžič za pár dní proměnil v tzv. Rakvičku.

Ještě před prvními hranicemi (s Rakouskem) jsme zjistili, že Vekslák ztratil zadní poznávací značku. Což není úplně fajn, protože podle všeho bez ní nesměl překročit hranice. (Ani jedny z těch plánovaných sedmi.) Shodli jsme se však na tom, že jsme si toho nevšimli a aplikovali jsme nové pořadí vozidel, kdy jel Havel vpředu, aby lákal pozornost, Vekslák vprostřed a největší Karadžič pak jel jako poslední a na hranicích najížděl hodně doprava, aby chybějící SPZ kryl svým vlastním čumákem. Metoda se na prvních hranicích osvědčila parádně.

Vjeli jsme tedy do Rakouska.

Protože náš itinerář nebyl nějak extra přesný, začali jsme řešit kam dnes chceme dojet. Na mapě se nám zalíbilo město Koflach. A tak jsme vyrazili směrem k němu.

Pohrdli jsme Rakouskými dálnicemi a tak jsme několikery horské hřebeny nepřekonávali skrze tunely, ale pěkně přes vrch, přes miliardu nehorázných serpentýn, vyjeli jsme do patnáctiset metrů... (Věděli jste, že Rakousko jsou prakticky jenom hory? My jsme to tak nějak tušili, ale stejně jsme byli překvapeni.)

Na vyšších místech zmizel asfalt a objevila se šotolina. A do toho horská krajina. Všichni jsme si to strašlivě užívali, ze všeho nejvíc oba Bavoráky, které si v tom stoupání braly svých krásných dvacet litrů na sto.

Když jsme se blížili ke Koflachu, prozkoumali jsme mapu podrobněji, našli tam nějaké Zé (See) a řekli si, že to vypadá jako parádní místo, kde to zapíchnout na noc.

A bylo to tak. Přijeli jsme ke krásné přehradě a ke krásnému, velkému molu z poctivých trámů. Poprvé jsme zjistili jakou moc má velká skupina patnácti lidí. Když se patnáct lidí někde rozloží, tak to místo prostě anektují. Bez agrese a jakýchkoliv náznaků. Prostá přítomnost patnáctičlenné skupiny sama zařídí, že se to místo stane jejich teritoriem. A tak jsme na molu strávili celý večer, následně i celé ráno.

Využili jsme Martinovu výtvarnou superschopnost a vytvořili jsme falzifikát Boxerovy SPZ. Dokonalý a neodhalitelný. Dokonce i samolepky z technické kontroly byly přesné, vč. vyznačení doby platnosti. S tím dojedeme kamkoliv!