Tábor 2017 - Den posledních příprav

11.08.2017

Dnes je pátek jedenáctého srpna. Na tábor odjíždíme zítra, takže tenhle týden byl poněkud hektičtější.
Tedy... tábořiště máme, to jo. Teda šéfové to tvrdí. Hlášenku jsme prý odevzdali taky. A nahrubo máme dohodnuto, jak by to mělo vypadat. Ale to je tak nějak všechno. Zkrátka a dobře si tenhle týden trochu víc telefonujeme, to zase jo.

Víme, že si chceme stavět podsady. Nevíme, jestli na to budeme mít dost celt, protože sehnat celty měla za úkol Kvíčala. Taky nevíme, jestli na to budeme mít dřevo, protože závozníci o víkendu nezaváží a my jsme přece nechtěli mít svoje auto. No - v nejhorším vždycky můžeme realizovat squatovací variantu.

Blbé je taky to, že vlastně pořád nevíme, kolik nás pojede. Jako jo - v hlášence pro magistrát to stálo dost přesně, ale jak to bude doopravdy...? Kvíčala psala cosi o tom, že dorazí později. Martin zrovna tak. Ježek si spletl termín tábora o týden, tak si nejsme jistí, jestli zítra na sraz dorazí. Největší fóry okolo odjezdu dělal posledních čtrnáct dní Krišot. Prý jakože nejspíš pojede a že klidně odveze to dřevo, ale pak zase že neví, jestli pojede a kdy pojede a jestli to dřevo bude anebo nebude a vůbec. Pořád hrozný problém. Že prý mají teď někdy mít porod nebo co.

To se naštěstí už vyřešilo. Včera. Porod proběhl, všechno dobře dopadlo, Tuleň s malou Johankou jsou na nějakou dobu bezpečně zavřeny v porodnici a Krišot tedy může jet. Pořád tedy mele cosi o tom, že si musí holky vyzvednout z porodnice, ale to se nějak udělá.

Ve tři odpoledne jsme se sešli u skladu s tím, že se pokusíme naskládat všechny potřebné věci na kárku. Auto je pro pražáky říkali jsme si. Pojedem vlakem, žejo. Tak se to přece dřív dělalo, žejo? Tak co bychom to nezvládli. Na tábořiště je to od vlaku necelých osmnáct kilometrů... brnkačka.

Už když jsme převáželi kárku ze skladu do klubovny a byla na ní tak polovina věcí - někteří malověrní začali pochybovat. Náčelník však moudře pravil: "Kušuj, to dáme" A tak se také stalo.

V klubovně jsme na kárku naložili dalších několik metrických centů, přidělali jsme jí epesní chladič, pro výstrahu kolemjdoucím jsme jej ozdobili zkříženými polními lopatkami, do patřičné výše jsme přivázali kosu (přece si nepovezeme křoviňák). Pak už jsme si jen vyzkoušeli, jestli budeme schopní vyzdvihnout kárku do vlaku, konstatovali jsme, že nemáme absolutně žádnou šanci a rozešli jsme se.

Většina z nás se tedy večer ještě znovu sešla, protože bylo třeba zařídit, aby byla Johanka zdravá. Nebyla to oficiální součást tábora, spíš taková akce jednotlivců - rozhodně to ale nebylo moudré.

Zítra je sraz v osm ráno u klubovny. Tak uvidíme.