Jugoška 2018 - den 3: rakouské zříceniny

01.08.2018

Ráno jsme se vzbudili tam, kde jsme ulehli. To je dobrý začátek. Plán je nyní takový, že večer už chceme spát ve Slovinsku a to ideálně co nejblíže u Prisojniku, na který hodláme další den vystoupit. Otázkou je, jak naložit s dnešním dnem.

Kačka si od samého probuzení stěžovala, že ještě neviděla ani jednou Rakouskou zříceninu a že je tím výletem vyloženě zklamaná. A protože nepřestala ani před snídaní, ani po snídani ani později, nebylo zbytí. A tak jsme vyrazili směr Slovinsko s plánem vymést co nejvíc Rakouských zřícenin.

Místa v autech jsme losovali asi na třikrát, protože si Marek - ve snaze získat místo vedle své milé - opakovaně vyměňoval kartičky a doufal, že si toho nevšimneme. Jenže my jsme si toho vždycky všimli, což nevyhnutelně vedlo k okamžité revokaci losu spojené s výkřiky "zmatečný", což byla reminescence na poslední volby kmenového vedení, které se díky machinacím také odehrávalo asi na tři pokusy.

Jeli jsme a viděli jednu zříceninu, druhou, pak asi třetí - to už nevím. Každopádně Kačka byla spokojená.

K obědu jsme si dělali (pod jednou ze zřícenin) Šopský salát. Postupovali jsme podle receptu Regular ordinary swedish meal time. Takové vaření je velmi zábavné, jen je potřeba poznamenat, že opravdu není dobrý nápad to natáčet, protože pokud si s tím nechcete dát opravdu hodně práce při následném střihu (což jsme opravdu nedělali) tak je následný záznam trapný, hloupý a velmi nevtipný.

V podvečer jsme se přiblížili ke Slovinsku a projeli úžasnou serpentinovou cestou mezi Riegersdorfem (A) a Kranjskou Gorou (SLO), což jsme si všichni hrozivě užili. Nejvíc Kačka, která celou dobu nadávala, že musí hrozně čůrat, nicméně řidič jí odmítal zastavit, protože prý svou dávku přání si vyčerpala už při volbě zřícenin.

Následné hledání místa na spaní bylo poněkud náročnější, ale na asi desátý pokus jsme našli to co jsme hledali. Kačka nadávala, že tam je tolik mravenců, že tam spát odmítá, ale nebyla vyslyšena. Mravenců tam bylo vskutku mnoho, ale jinak to místo splňovalo všechno. Byli jsme na samé hranici národního parku - na našem břehu říčky park nebyl, ale na protějším již ano - ale přeci ne v něm. Trochu jsme se báli, protože takovýchhle míst v okolí jistě nebylo mnoho a bylo vyloženě nabíledni, že místní policie o existenci tohoto plácku jistě dobře ví a v okolí bylo dost známek toho, že nejsme zdaleka první ani poslední skupinou, která zde bivakuje, ale riskli jsme to a risk se podařil.

Zahráli jsme si lesní šiškovou hru na vojáčky, němci pochopitelně prohráli a pak jsme poprvé a naposledy za celou expedici zmokli.

Zítra vstáváme brzy. Čeká nás výstup do hor.

Ježkův průjem pokračoval.