Jugoška 2018 - den 5: Díry po granátech
Když jsme ráno odjižděli od Slovinských skautů a Vojtovi se tam na štěrku v zatáčce s jeho bavorským zadohrabem povedl "driftík", který byl sice ukázkový, ale jak se všichni shodli taky úplně zbytečný a vyloženě nevhodný, protože na nás pořád koukala polovina Slovinského osazenstva, rozjeli jsme se směrem k místům, kde se psala historie. Julské Alpy jsou totiž kromě dechberoucích přírodních scenérií, azurových ledových řek a nekonečných zábavných serpentinách zajímavé také tím, že tudy prošla válka. A ne ledasjaká. Velká válka. Každý, kdo jen lehce nahlédl do vojenské historie je fascinovaný dynamikou a příběhem druhé války světové. Ale ten, kdo šel dál, ten kdo je vnímavý, kdo má vkus... No zkrátka my tři řidiči svorně prohlašujeme, že nejvíce fascinujícím vojenským konfliktem v dějinách všehomíra byla ta první. Velká válka. Nebo prostě jen Válka.
Místy, kudy máme dnes projíždět vedla linie Italské fronty. Zákopy ve skalách, tunely, střely odrážející se od skal, zima, sníh, led, děla na hřebenech, logistika zásob i vojáků. No zkrátka něco fascinujícího. I pro znalce poměrů západní fronty je fronta Italská absolutně novým světem.
Pochopitelně, není to úplně téma, které by zajímalo každého. ("Je tu fakt hromada absolutně nezajímavejch děr po granátech") Nicméně Vojta už od Budějic upozorňoval, že se dnešek stane. Krišot po celou tu dobu nadšeně přikyvoval a Boxer po celou tu dobu významně mlčel. A protože se shodou okolností v rukou těchto tří mužů nacházely všechny tři volanty, nemělo cenu diskutovat.
A tak jsme popořadě navštívili muzeum Kluže, nedalekou pevnost Hermann i vrchol Ravelnik. Fanoušci historie nechť googlují. Zabralo to celý den, ale bylo to senzační. A to nám ještě na zítřek zbylo muzeum v Kobaridu. To nejlepší na konec.
Místo na spaní jsme našli i tentokrát ucházející. Nebylo to tedy nic extra suprovního, ale rozhodně to bylo nejlepší z možného. Spát jsme totiž potřebovali někde v údolí řeky Soči, abychom zbytečně nenajížděli kilometry od Kobaridu a pak zase zpátky ke Kobaridu. Máme spočítáno, že kilometr nás stojí deset korun. Jenom na palivu. Amortizace se pochopitelně pro dobro výpravy počítá jako nula. Zapíchli jsme tedy naše vozy na jedno z odpočinkových parkovišť, letmo prozkoumali les nad ním a bylo to. Nenašli jsme tedy žádný velký plácek pro patnáct lidí (světe div se, v lese, který se zvedá o tři výškové metry na deseti metrech vzdálenosti), ale našli jsme docela dost rovných plošinek, kam se vešel vždy jeden, nebo dva lidé. Předpověď pravila, že v noci bude pršet. Náš zkušený pohled na oblohu řekl, že pršet nebude. A tak jsme nic nestavěli. Předpověď pravila, že pršet bude. Vcelku dost, prej. Předpověď vlastně říkala, že z hor přijde bouřka a průtrž. Problém budoucí Marné snahy, ne náš. Koupání?
Když jsme takto zkušeně rozbili tábor, bylo nutné prozkoumat cestu od aut k řece. Hluboko pod námi totiž pořád plynula Soča. A protože jsme se zatím koupali každý den, přišlo nám jako škoda dnes vynechat.
A tak jsme šli. Svah od aut dolů měl velmi podobný sklon jako svah od aut nahoru. A tak jsme na třechstech metrech vzdálenosti, naklesali stodvacet metrů výškových. Ten pocit, že se jdete koupat a najisto víte, že než vylezete ten kopec zpátky, budete zase zpocení jak skauti na puťáku.
Ovšem koupání stálo za to. A to skákání... Výška, ještě větší výška... Kolik to mohlo být? Měřili jsme junáckými metodami. Vyšlo nám dvanáct metrů. Mohlo to být víc. Mohlo to být míň. Ale bylo to hodně. Shodli jsme se, že z větší výšky jsme nikdy neskákali. Nikomu se nic nestalo, nepočítám li opruzeniny, které vznikly při zpětném stoupání oněch stodvaceti výškových metrů.
V noci nepršelo. Zkušený pohled opět poráží meteorologickou předpověď.